Piata pôstna nedeľa v roku C (13. 3. 2016)

Brožúrku s našou nedeľnou liturgiou vo formáte *.pdf nájdete tu.

[Best_Wordpress_Gallery id=“3″ gal_title=“Piata pôstna nedeľa v roku C (13. 3. 2016)“]

Kázeň

Sestry a bratři,

Minulou neděli jsme slyšeli podobenství o marnotratném synu a milujícím otci. Podobenství velmi silné a působivé. Podobenství, jehož hlavním tématem je milosrdenství a odpuštění. A evangelium dnešní neděle v tomto tématu opět pokračuje. A můžeme říci, že svým způsobem jde ještě o krok dál. Přechází totiž od obrazu k realitě. To co jsme slyšeli dnes, už totiž není podobenství, ale skutečnost. Příběh dnešního evangelia Ježíš nevypráví, ale prožívá. A to, jak v něm jedná, ukazuje, že svá slova o milosrdenství a odpuštění myslí naprosto vážně. Že jeho podobenství nejsou nějaké pěkné pohádky s dobrým koncem, u kterých si člověk řekne: „to je sice pěkné, ale život je o něčem jiném“, ale že jsou naopak něčím, co můžeme prožívat jako svou životní realitu a co může inspirovat a utvářet náš každodenní život.

Příběh, který jsme dnes slyšeli, je právě svým milosrdenstvím natolik skandální, že si s ním ani raná křesťanská tradice nevěděla rady a nějakou dobu váhala vůbec s jeho zařazením do biblického kánonu. Nejstarší řecké rukopisy Janova evangelia ho vůbec nemají, některé pozdější ho zařazují na toto či na jiná místa Janova evangelia, některé do evangelia Lukášova, kde se více hodí tematicky. Ranná křesťanská církev totiž považovala cizoložství za velmi závažný hřích, za který se konalo pokání i několik let, vedli se dokonce diskuse o tom, zda tento hřích může být odpuštěn člověku, který se ho dopustil po křtu. S překvapením jsem se dověděl, že v římskokatolické církvi byl do nedělních textů zařazen poměrně nedávno. Přesto však nemáme důvod pochybovat o jeho historicitě.

Verze, která byla nakonec přijata jako kanonická, tak jak ji známe dnes, zařazuje tento příběh do času židovských svátku Stánků, respektive bezprostředně po nich. Tyto svátky připomínaly putování Izraele na poušti a jeho přebývání ve stanech. Byly to poutní svátky, při nichž se putovalo do Jeruzaléma, a slavily se sedm dní. Vrcholily pak svátkem Simchat tora, což znamená radost z Tóry neboli Mojžíšova zákona, který vyjadřoval radost a vděčnost Božího lidu z daru Zákona, který mu dal Hospodin během tohoto putování pouští na hoře Sinaj.

Také Ježíš, jakožto praktikující žid putuje do Jeruzaléma na tyto svátky. V jejich průběhu přichází do chrámu a učí lid. A učí jinak, než ostatní učitelé Zákona. „Nikdo nikdy tak nemluvil“ odpovídá chrámová stráž na otázku velekněží a farizeů, kteří se ptají, proč ho nezatkla. A v této napjaté atmosféře končících svátků Stánků se odehrává náš příběh.

Příběh, který začíná krátkou zmínkou o tom, že Ježíš toho večera odešel na Olivovou horu. A my z kontextu evangelií víme, proč tam odešel. Olivová hora byla pro Ježíše místem modlitby. Místem setkání s Otcem. Ježíš strávil tu noc v modlitbách. Ježíšova slova, jeho učení a jeho skutky pramenily z jeho hlubokého spojení s Otcem. „Mé učení není, mé, ale toho, který mě poslal“ řekl právě o těchto svátcích, když učil v chrámu. Tak i vtom, co nám popisují následující řádky, můžeme vidět víc, než jednání nějaké výjimečné osobnosti, kterou Ježíš bezesporu byl. Evangelia dosvědčují, že skrze Ježíše a v Ježíši mluvil a jednal sám Bůh. Stejně je tomu i v našem příběhu.

Ježíš se tedy z Olivové hory vrací brzy ráno do chrámu a učí lid. Tu je k němu učitelé Zákona a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství. „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové ženy ukamenovat.“ Každého z nás asi teď napadne: „Proč přivedli jen ženu? Kde byl ten muž? Podle Mojžíšova zákona měli být přece kamenováni oba. Ale jak je vidět, tohle horliví zastánci Zákona vůbec neřeší. Pro jejich plány jim stačí jedna oběť. A samozřejmě si vybírají tu slabší, tu bezbrannější. Muž se možná bránil, možná utíkal a tak ho nechali být. A tak zákon, který má z principu být spravedlivý a který má z principu chránit slabší nyní nespravedlivě postihuje právě toho slabšího.

Tuto ženu tedy přivedou do chrámu. A opět, chrám, který má být místem setkání s Bohem a jeho milosrdenstvím se teď stává soudní síní, v níž má zaznít nemilosrdný rozsudek, Zákon, který byl dán pro dobro člověka, a jehož darování si celý Izrael den předtím připomínal radostným svátkem, se nyní stává nástrojem k odsouzení člověka a k jeho smrti. Je zvláštní, jak my lidé dokážeme s Božími věcmi manipulovat, jak je dokážeme překroutit k obrazu svému. Je zvláštní, co někdy dokážeme udělat z církve, co někdy dokážeme udělat z Písma svatého.

I v této situaci měl být Zákon použit, nebo lépe řečeno zneužit, jako léčka. Jako past, do které se měl Ježíš chytit. Situace, do které byl postaven, zdánlivě neměla řešení. Pokud Ježíš toto kamenování odmítne, pak jedná proti Mojžíšovu zákonu a všem jeho posluchačům bude hned jasné, že nemůže být učitelem od Boha. Pokud ho naopak schválí, pak tu máme hned dvojí problém. Za prvé je to provinění proti zákonům Římské říše, která v té době ovládala území Palestiny a která svým poddaným nedovolovala, aby tímto způsobem vykonávali popravy. O velkých svátcích, kdy byl Jeruzalém plný náboženských horlivců, byli římští vojáci obzvlášť ve střehu, připraveni okamžitě zasáhnout. Historik Josef Flavius o tom píše: „Během židovských svátků procházela mezi poutníky římská patrola a dávala pozor, aby někde nevznikl nějaký nepokoj či dokonce zárodek vzpoury.“ Je tedy víc než pravděpodobné, že by Římané zasáhli a Ježíš, jehož by učitelé Zákona a farizeové označili jako toho, kdo dal podnět k tomuto kamenování, by byl zatčen a potrestán. Druhý důvod, proč nemohl Ježíš ke kamenování svolit, je podle mě ještě závažnější. Tímto souhlasem by totiž popřel to, co učil. Kde by pak bylo to milosrdenství, které hlásal, kde by bylo to odpuštění, o kterém neustále mluvil? Zdá se, že situace nemá řešení. A Ježíš nereaguje, neodpovídá, sehne se a píše prstem do písku.

Exegety a kazatele vždycky zajímalo, co psal. A slyšel jsem na to spoustu výkladů. Někteří se domnívají, že to byly hříchy těch lidí, kteří tuto ženu přivlekli, jiní že to bylo jméno muže, s nímž se dopustila cizoložství a který spravedlnosti unikl, ale to všechno jsou jen dohady. Nevíme o tom nic. A snad i důležitější, než to, co napsal, se nám může jevit samo gesto psaní prstem do písku, právě v kontextu končících svátků. O svátcích, a snad to mělo platit i o jejich „osmém dni“, se totiž musely zachovávat všechny zákony šabatu. A jedním z nich bylo i to, že se nesmělo psát, protože i psaní bylo vnímáno jako práce. Jedinou výjimku tvořilo psaní jedním prstem do písku, protože to, jak říká Babylonský talmud, nezanechává po sobě žádnou viditelnou stopu. Tímto psaním Ježíš zákon jakoby porušuje a přesto neporušuje.

Křesťanská morální teologie zná ctnost, která se nazývá epikie. Je to zjednodušeně řečeno schopnost jednat v některých situacích proti liteře zákona a přitom v duchu zákona. Tato ctnost není ničím specificky křesťanským, píší o ní již antičtí filosofové. „Zákony a normy mohou vést za určitých okolností při doslovném plnění k nesmyslným, ba dokonce nemravným důsledkům. V takovém případě se nemusejí, ba dokonce nesmějí plnit“ říkají.

Dá se říct, že v této situaci Ježíš právě takto jedná. Odmítá doslovné plnění litery zákona. Odmítá ho ne proto, že by odmítal Zákon jako takový, odmítá ho ne proto, že by odmítal uznat skutečnost či závažnost hříchu. Odmítá ho proto, že na světě není nikdo, kdo by byl schopen naplnit celý zákon a nikdy se nedopustit hříchu, proto je zde na místě milosrdenství. „Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí kamenem první.“

A najednou se ta situace jakoby vyřeší sama. „Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli.“ Najednou tu není nikdo, kdo by měl potřebu kamenovat. Žena je zachráněna. Také Ježíš díky své moudrosti obstál a z léčky, kterou mu nastražili, vyvázl. Tady by mohl příběh šťastně skončit. Jenže nekončí. Ježíš teď mohl klidně vstát a odejít. Ale neudělal to. On totiž považuje za velmi důležité, aby se s touto ženou osobně setkal a promluvil s ní. V tom okamžiku ta žena přestává být pouhou kulisou na scéně tohoto příběhu. Ježíš k ní na rozdíl od učitelů zákona přistupuje jako k někomu, o koho tady doopravdy jde. Mluvit na veřejnosti s ženou, navíc s usvědčenou hříšnicí nebylo tehdy pro muže vůbec něčím samozřejmým. Učitelé zákona tehdy na veřejnosti s ženami vůbec nemluvili, a to dokonce ani s vlastními manželkami. Ježíš však ukazuje, že mu na této ženě záleží. Proto se zvedne a podívá se na ni. Dívá se jí do očí. A ten pohled vyjadřuje to, co vzápětí také řekne. „Já tě neodsuzuji.“ Žena, která v předcházejících okamžicích prožila tolik strachu, tolik studu, tolik ponížení a pohrdání, se najednou setkává s pohledem, který vyjadřuje odpuštění, přijetí, respekt. Ježíš se nedožaduje žádného vysvětlení, nepotřebuje slyšet žádná předsevzetí, neukládá žádné pokání. Ježíš přijímá a uzdravuje. Jeho výzva ke změně smýšlení je prostá, a zároveň velmi jemná: „Jdi a od nynějška už nehřeš“. A tato výzva v sobě nenese jen ten morální akcent, ale je především posláním. „Jdi“. Ta žena prožila vysvobození a odpuštění. A v jeho síle teď může žít svůj život. Tak jako my, na závěr naší liturgie, při které se máme setkat s Ježíšem v jeho slovu a ve svátostech slyšíme: „Jděte, jste posláni.“

Co z tohoto evangelijního příběhu plyne dnes pro nás? Napadají mě takové dva základní rozměry. Ten první spočívá v tom, že bychom se mohli poznat v těch učitelích zákona a farizejích, kteří, ač sami hříšní, mají touhu házet na druhé kamení, bláto a špínu a vidět třísku v oku svého bratra. A tak bychom tu mohli moralizovat. Ale o tom mluvit nechci, protože evangelium není o moralizování.

Mnohem víc bych si přál, abychom se našli v tom druhém rozměru, a sice v pozici té ženy, která se se svým hříchem ocitla pod Ježíšovým láskyplným pohledem. Pohledem, který ji zvěstoval odpuštění a pozval ji na další cestu.

A nakonec skončím tam, kde jsem začal, u podobenství o marnotratném synu, které jsme slyšeli minulou neděli. To podobenství končí zprávou o starším bratrovi, který se považuje za spravedlivého a na svého marnotratného bratra se zlobí a otcovu přízeň mu jaksi nepřeje. Příběh dnešní neděle nám ukazuje realitu, která je ještě víc potěšující, než podobenství. Vidíme zde totiž našeho staršího bratra – Ježíše, toho jediného doopravdy spravedlivého, který nikdy neporušil žádný Otcův příkaz. Tento starší bratr však jde svého ztraceného mladšího bratra (tedy v tomto příběhu sestru) sám hledat a přivádí ho (ji) zpět do Otcova domu. Kéž je pro nás i dnešní eucharistie, kterou budeme zanedlouho společně prožívat takovým radostným předobrazem společného stolování v Otcově domě.

(Pavel Vichlenda)

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.