Dnešní evangelijní perikopa pochází z druhé kapitoly Janova evangelia. Příběhu o svatbě v Káně předchází u Jana zaznamenaná zpráva o tom, jak Ježíš povolal své první učedníky.
Snad bychom očekávali, že poté, co povolal své první následovníky, odejde s těmito vyvolenými Ježíš někde do pouště a tam jim bude předávat svou moudrou nauku.
Kupodivu Ježíš dělá něco zcela jiného. Nepohrdá tímto světem a přijímání spolu se svými žáky pozvání na svatební hostinu. – A nebude dlouho trvat a jeho kritici vytáhnou, že je milovníkem hodování – žrout a pijan vína (L 7,34).
Ježíš se neodtahuje od tohoto světa, nevyděluje se z něj, jak se nám mnohdy snaží Ježíše vymalovat v chmurných a studených barvách někteří suchopární duchovní.
Ne, Ježíš je člověk z masa a kostí, a rád se napije vína a nají se na hostině – hostina se do budoucna stane rovněž konstitutivním momentem pro budoucí církev.
Je pro nás příjemné zjistit, že k takovému člověku můžeme mít sympatie. Že jeho život, stejně jako život náš, není jen o strádání a těžkostech, ale také o chvílích pohody a radosti uprostřed lidí, se kterými jsme rádi.
Ústředním tématem dnešního evangelia je proměnění vody ve víno. Podle biblických archeologů a exegetů se mohlo jednat o cca 500 litrů vody. Ježíš nebyl žádný troškař, když mohl svatebčanům pomoci. Vlastně svým činem zachránil pověst ženichovi i správci hostiny, naopak, správce hostiny udiveně konstatuje, že nejlepší víno bylo ponecháno až na konec.
Pro náš křesťanský život si z tohoto příběhu můžeme vzít poučení, že ne kyselé a truchlivé výrazy v obličeji jsou identifikujícím znamením křesťana, ale že je to naopak radost, veselost a konečně, dle Ježíšova příkladu, také připravenost něco málo vypít a nebýt suchopárný, s čímž si myslím naše starokatolické společenství nemá žádné problémy.
A co je na tomto příběhu nejdůležitější, co chce hagiograf Jan a skrze jeho podání Ježíš říci nám: Bůh není přítomen v našem životě jenom ve smutných a těžkých chvílích, když jej prosíme o pomoc. Bůh je s námi přítomen také a zejména ve chvílích naší radosti a pomáhá nám a stojí při nás i v těchto chvílích. A to podobně, jako Ježíš stál při svatebčanech ve chvíli, kdy jim docházelo víno. – Vždyť Ježíš odpovídá na jakési základní lidské potřeby: jednak na žízeň a také na potřebu utvářet společenství – a to s vínem jde vždycky líp.
A i když je to vlastně zázrak a je to překvapivé, Ježíš vlastně koná přirozeně to, kým je – o sobě později prohlásí „já jsem pravý vinný kmen“ (J 15) a právě úkolem vinného kmene je přeci z vody dělat víno. Tímto zázrakem jakoby poodhaloval svoji skutečnou identitu – on je vinný kmen, my ratolesti – spoluutváříme v synergii z pramenů vody dobré víno. Na to nezapomínejme, že je náš úkol – spolupracovat s Ježíšem.
Samotný fenomén hostiny pak doprovází Ježíše a jeho učedníky – věci se často dějí při jídle – i to poslední se děje při jídle – Poslední večeře Páně – stejně jako jeho zjevení apoštolům ve večeřadle se děje při jídle. První křesťanské komunity se scházely po domech – a na jednom místě – tedy ve vybraných, předem daných domech se scházely k hostinám s týdenní pravidelností.
Tehdy žádná mše svatá neexistovala – šlo o setkání věřících, kam si přinášeli své jídlo z domu, lámal se chléb na začátku setkání, poté byla hostina z přinesených zásob a nakonec bylo díkůvzdání nad kalichem vína a poté následovalo symposion – doslova řecky společné pití vína, ke kterému patřily modlitby, žalmy a písně – společné pití vína, prokládané modlitbou – to nezní zdaleka tak nudně a suše jako některé mše svaté s oschlou oplatkou.
Možná proto mělo křesťanství takový počáteční tah na branku, energii a misijní potenciál. Když mluvíme dneska o tom, že bychom chtěli, aby se církev zase stala podstatným hlasem, ale zároveň nás ubývá – římských katolíků v České republice – nevím jak to je na Slovensku – ubylo zase o jednu třetinu, nyní je jich podle sčítání 2021 cca 700.000 – roce 1991 to byly 4 miliony, v roce 2001 pak skoro 2,7 mio, v roce 2011 1 mio a nyní 740.000 – je asi jasné, že současná podoba církve a liturgie prostě obrodě církve nijak nepomůže. Mohli bychom se inspirovat u Ježíše a prvních křesťanů. Ale vsadím se, že se to nestane. Je to možná škoda.
Dneska budeme slavit biřmování – jeden z nás – bratr Peter – se rozhodl přihlásit ke svému křtu a stvrdit jej křestní pečetí – biřmováním. Přejme Peterovi i sobě, aby abychom zažívali v církvi podobnou atmosféru, jakou zažívali apoštolové s Ježíšem v Káně Galilejské, aby nám spolu bylo dobře, abychom si spolu dokázali i vypít a abychom se dokázali v čase rozeznávat, co je na naší bohoslužbě nosné, co buduje společenství a je důstojnou oslavou našeho Boha, který není ani milovníkem obětních darů, ani zachmuřeným mravokárcem a milovníkem starých forem a textilií, který nejlíp rozumí latinsky, ale který je Bohem lásky a radosti a jehož Syn, náš Mistr a Pán rozhodně nebyl suchopárným asketickým kazatelem, ale člověkem se smyslem pro radost a vzájemnost.
Amen.