Brožúrku s liturgiou Veľkonočnej nedele vo formáte *.pdf nájdete tu.
Kázeň
Sestry a bratři,
Při odpoledních a večerních bohoslužbách této neděle, která je svátkem všech svátků, nám liturgie dává možnost číst právě toto evangelium. To proto, že události, které popisuje, jsou časově zasazeny právě do odpoledních a podvečerních hodin toho dne, kdy učedníci v Jeruzalémě objevili prázdný hrob.
Po obrovském zklamání, deziluzi a traumatu velkého pátku se začíná přece jen objevovat jiskřička naděje. Mezi učedníky v Jeruzalémě jsou i tito dva. Jednoho známe pod jménem Kleofáš, druhého jméno neznáme. Jedna tradice říká, že to byl sám Lukáš, autor tohoto evangelia, jiné teorie říkají, že to on v žádném případě být nemohl, ale to pro náš příběh není podstatné.
Důležité je, že tito dva učedníci opustili Jeruzalém a šli do Emauz. Proč tam šli? Někteří exegeté se domnívají, že odtud pocházeli a že po událostech Velkého pátku prostě rezignovali a vracejí se domů. Prostě to zabalili, jak se říká. Možná tomu tak nebylo, možná měli pro tuto cestu jiný důvod, ale i ten byl určitě malicherný ve srovnání s tím, co se právě dělo v Jeruzalémě. V Jeruzalémě se dějí veliké věci – prázdný hrob, zjevení andělů, dokonce snad i zjevení vzkříšeného Ježíše Marii Magdalské – ale oni přesto jdou pryč. Někam na venkov. Z nějakého svého důvodu. A zatímco ostatní učedníci běhají k hrobu a zpátky, oni si jdou po svém. A v tom se občas můžeme poznat my všichni. Pán má pro nás své cesty, ale my chodíme raději po těch našich. Pán má pro nás svůj plán, a my se křečovitě držíme toho svého. Máme být v Jeruzalémě, ale odcházíme do Emauz.
Co je ale na tomto příběhu úžasné, je to, že vzkříšený Pán je v jejich bloudění nenechává. Že on sám se připojuje k jejich cestě, i když je to vlastně cesta bludná. A najednou to jakoby nevadí, protože On je přesto s nimi. On se právě teď chová jako ten dobrý pastýř, který opouští těch 99 ovcí, které se nezatoulali (to své stádečko v Jeruzalémě) a jde hledat tu jednu – tedy v tomto případě ty dvě, které se zatoulaly. A to je velké povzbuzení pro nás. Nemusíme se neustále strachovat, že uděláme nenapravitelnou chybu, že se rozhodneme špatně a že to bude mít fatální následky. Protože je tu Ježíš, který je schopen a ochoten najít si nás na jakékoliv naší cestě a připojit se k nám. Tito dva učedníci nechodili jako ostatní ke hrobu a nehledali Vzkříšeného, ale On hledal je.
V čem však mohou být pro nás tito „bloudící“ učedníci příkladem je to, že šli aspoň ve dvou. A dále, že o těch věcech, které je tak hluboce zasáhli, spolu hovořili. Že se svojí bolestí a zklamáním nezůstali každý sám. Že to přece jen bylo jakési sdílení, že to přece jen bylo jakési společenství. Ať prožíváme cokoliv, nezůstávejme s tím sami, sdílejme to s ostatními, aspoň ve dvou. Pak máme naději, že se k nám připojí sám Ježíš.
Když se k nim připojil, nepoznali ho. Pán k nám někdy přichází v různých podobách, promlouvá k nám skrze různé situace, a my ho často nepoznáváme. „Něco jako by bránilo jejich očím“ – a stále také něco brání našim očím. „To podstatné zůstává očím neviditelné. Správně vidíme jedině srdcem“ napsal Exupery.
Náš příběh ale pokračuje. Neznámý poutník, který se k nim nenápadně přidal, a kterému zřejmě ani moc pozornosti nevěnovali, se najednou sám ujímá iniciativy a oslovuje je. „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Rozhovor, který byl do této chvíle o Ježíšovi, se teď stává rozhovorem s Ježíšem. A to už je modlitba. Ti dva jsou takovými prototypy lidí, kteří ze začátku o Ježíšovi jen mluví, jen teoretizují. Pak je ale On osloví a oni s ním vstupují do rozhovoru, do kontaktu a tedy vlastně do vztahu. Jednou z definic víry, se kterou jsem se setkal a která se mi moc líbí, je, že víra je vlastně vztah s Bohem. A tím bodem zlomu, kdy to přestává být teorií a stává se to vztahem, je právě rozhovor s Bohem, tedy modlitba. Dokud se doopravdy nemodlím, dokud nevedu s Bohem rozhovor, pak je moje víra pouhou teorií. Teorií, která na můj život nemusí mít v podstatě žádný vliv. A všimněme si, i na našem příběhu, že Bůh je první, kdo zahajuje tento rozhovor a že naše modlitba je vlastně odpovědí Bohu, který nás oslovuje jako první.
„Oni se zastavili celí smutní.“… „Ty jsi snad jediný, kdo neví, co se stalo. Někdy máme ten pocit, že Bůh je snad jediný, který neví, co se děje, jinak by přece musel zasáhnout.“ A ten neznámý se vyptává dále: „A co se stalo?“ Copak to nevěděl? Copak Bůh neví, co nás trápí? Copak Bůh něco neví? Samozřejmě, že ví. Ale chce, abychom to řekli, abychom to ze sebe dostali. A to je taky jeden z důvodů, proč se vlastně modlíme.
Učedníci tedy v tomto rozhovoru dají průchod svému smutku a své bolesti. Snad nejvíce ten jejich smutek a zklamání vyjadřuje věta: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izrael.“ My jsme doufali – ne my doufáme, ale my jsme doufali. Jejich naděje jakoby se stala záležitostí minulosti. Kdysi ji měli, ale teď už ji nemají. Víra, která postrádá naději, víra bez naděje, je smutná víra.
Ale ten neznámí poutník se kupodivu projeví jako ten, který dokáže naději vracet. Začne jim vykládat Písmo. A oni naslouchají. A to je vlastně další důležitý krok modlitby. Nejen mluvit k Pánu, ale i naslouchat, co mi říká Pán. A on často mluví právě skrze Písmo.
Tak došli až k vesnici, kam měli namířeno, ale on jakoby chtěl jít dál… Bůh se člověku nikdy nevnucuje. Nikdy na něj nedělá nátlak. Nikdy ho k ničemu nenutí. Plně respektuje svobodu člověka. Čeká, zda člověk sám o něho projeví zájem, zda bude stát o jeho přítomnost. A tam, kde ho člověk pozve, tam vstoupí. „Oni na něho naléhali: „zůstaň s námi.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim…
A tady se vlastně dostáváme k vrcholu našeho příběhu. Naši dva učedníci se svěřili neznámému poutníkovi se svým trápením, se svými pochybnostmi a zklamáním. Poté ho nechali, ať mluví on a naslouchali mu. Nakonec ho pozvali do svého domu a ke svému stolu. A tam prožijí něco zvláštního. Najednou se ten neznámý poutník chová jako Ježíš – bere chléb, pronáší požehnání, láme, rozdává. To je přece eucharistie. A tu už nemůže být pochyb – je to On.
On jim však zmizel. Zmizel jim, protože už ho nepotřebovali vidět. „Zmizel jejich očím, protože vstoupil do jejich srdce,“ říká jeden z církevních otců. Opravdová víra už nepotřebuje vidět, už nepotřebuje důkazy.
A v tom okamžiku se rozpomínají na celou tu cestu a najednou jim ty věci, které s ním prožili, začínají zpětně dávat smysl. To co tehdy ještě nechápali, jim teď dochází. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil.“
„Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma.“ Okamžitě je jim jasné co mají dělat, okamžitě je jim jasné, kde je jejich místo. Jejich bloudění a nejistota definitivně skončily.
A když pak přijdou do Jeruzaléma a tam slyší, že Pán skutečně vstal, oni k tomu mají co říct. „Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.“ Mají svoji osobní zkušenost se vzkříšeným Kristem. Pro ně to není jenom nějaká teorie, oni se s ním skutečně setkali.
Na tom emauzském příběhu je pozoruhodné i to, že se dnes neví, kde ty Emauzy vlastně ležely. Což je zvláštní, protože biblické území Izraele je jinak velmi dobře zmapováno. Ale asi to byla nějaká vcelku bezvýznamná vesnice a ta vzdálenost od Jeruzaléma, kterou Lukášovo evangelium uvádí, se v jednotlivých rukopisech liší, takže ani podle toho se nelze příliš orientovat. A tak jsou dnes v Izraeli celkem tři poutní místa, která různé tradice považují za dějiště tohoto příběhu. Ale právě i v tom můžeme vidět symboliku. Každý z nás má totiž svoje osobní Emauzy. Svoji životní cestu, která je jedinečná a neopakovatelná, která ale zároveň může být někdy velmi komplikovaná. A na této cestě nás potkává vzkříšený Ježíš. Přichází často v takové podobě a za takových okolností, že ho nepoznáváme. Navazuje s námi rozhovor a naslouchá našim smutkům a bolestem. Otvírá nám Písmo a dává se nám v eucharistii. I my se tak můžeme stát součástí velikonočního příběhu a ke svědectví apoštolů, že Kristus skutečně vstal, můžeme přidat i svoji osobní zkušenost.
(Pavel Vichlenda)