(list vo formáte *.pdf nájdete tu)
Výročí papežské neomylnosti jako důvod k oslavě
V sobotu 18. července to bude přesně 150 let od vyhlášení dogmat I. vatikánského koncilu, které můžeme s jistou mírou nadsázky považovat za „zakladatelské“ dokumenty starokatolické církve. Pius IX. na tomto koncilu římskokatolické církve vyhlásil dogmatickou konstituci Pastor æternus (Věčný Pastýř), kterou ‚jednou pro vždy‛ vyhlásil za závazné články víry jurisdikční primát římského biskupa nad celou církví a papežskou neomylnost ve věcech víry a mravů. Třeba se zde dočteme, že ‚Římský velekněz stojí v čele celé církve… je nejvyšším soudcem všech věřících… bloudí tudíž ten, kdo tvrdí, že je možné se proti rozsudkům Římských velekněží odvolat k ekumenickému koncilu, autoritě Římskému veleknězi nadřazené‛.
Prvý vatikánsky koncil (1869-1870)
Existuje důvod k oslavě takového výročí? Na římskokatolické straně jsem nepostřehl žádné chystané oslavy. A asi ani my nepropukneme v jásot. Možná v nějakých katolikálních kruzích k tomu dojde. Jinak neznám moc věřících, kteří by jakkoli viděli dělící linku mezi katolíky v tom, zda věří v papežovu neomylnost a jurisdikční primát a v našich obcích se ztrácí kontury mezi formálními členy církve a těmi, kteří k nám jen „chodí“.
Dějiny tomu chtěly, že z revolty proti těmto dogmatům vznikla starokatolická církev – malá církev, která je bezmála 150 let katolickou alternativou i avantgardou zároveň. Malá církev, ve které žijeme své životy, modlíme se, uctíváme Stvořitele a s nadějí očekáváme až bude Bůh všechno ve všem (1K 15,28). A to je důvod k oslavě!
Vinou (ale můžeme říct i díky) centralizačních snah v římskokatolické církvi vzniklo koncem 19. století hnutí, jehož otcové zakladatelé chtěli církev očištěnou od dějinných nánosů lidských nauk, až byli se svojí revoltou a reformou vytlačeni za hranice církve. V situaci nouze vznikla provizorní církevní struktura, protože exkomunikovaným se rodily děti, které bylo třeba pokřtít, snoubenci chtěli být oddáni a mrtvé bylo třeba křesťansky pohřbít. V této nouzové situaci se nacházíme dosud, ale zdaleka ji již jako nouzovou necítíme a úkorně ji nesnášíme. Naopak. Máme dnes možnost žít ve svobodě Božích dětí svoji víru, volit si faráře, vybrat si, zda se duchovní ožení nebo zůstanou svobodnými a rozvod nebo odlišná sexuální orientace neodsouvají naše sestry a bratry na okraj církve, bez ohledu na pohlaví mohou ženy i muži přijímat služby v církvi, jak o tom ona sama rozhodne na své synodě. Myslím, že se nám v tom celkem dobře žije. Ano, proč si to nepřiznat, že jsme církví, kterou často tvoří ti, jenž byli vytlačeni za hranice jiných církví, ale tato církev stále dává možnost přijetí a domova pro ty, kteří jinde nezapadají, protože nejsou dostatečně zařaditelní, jsou problematičtí, tvrdošíjní a prostořecí. Problémů máme milion, ale jiné se nám zase vyhýbají. Jsme malí, ale celkem činorodí. Narážíme na různá úskalí personální omezenosti a nedostatečnosti, ale ani velké církve už zdaleka nejsou těchto problémů prosty.
S velkou římskokatolickou církví máme snad nejlepší vztahy, které jsou představitelné, a to jak na oficiální úrovni, tak i na farní bázi. Ano, stále ještě nesdílíme eucharistii, ale vlastně to nepovažuji za až tak nezbytně nutné, vždyť všechny pokřtěné ke stolu Páně zveme. Stejně je tomu i s církvemi vzešlými z reformace. A zároveň tyto dobré vztahy nebrání římským katolíkům poukázat na naše reformní přešlapy, stejně i my dokážeme být podobně kritičtí vůči některým krokům římskokatolického episkopátu a duchovenstva. Sice jsme organizačně rozděleni, ale pořád jsme jednou církví. Dokumenty dialogu s římskokatolickou církví (IRAD) mimo jiné konstatují, že nejde o dvě církve, ale ve skutečnosti jde o vnitrokatolický problém. Ano, jsme církev, která má své IČ a své věci si spravuje sama, ale zároveň jsme i s anglikány, se kterými jsme v plném společenství už řádku let (od roku 1931) součástí celého katolického proudu na křesťanském západě.
Máme důvod k malé oslavě. Je dobré si 150. výročí dokumentů I. vatikánského koncilu připomenout a zároveň pocítit vděčnost za naši malou církev, která je nám domovem. Vděčnost za svobodu volby – žít jako katolíci s možností volby životního stavu, žít bez přetvářky v lásce, ať už má rozličné podoby, zvolit si biskupa a nést spoluzodpovědnost za dobrou i špatnou volbu a v případě špatné volby jej volat k zodpovědnosti, můžeme si vybrat faráře a vůbec v mnoha ohledech máme prostor utvářet církev demokraticky podle svých nejlepších schopností a možností. To jsou nesporné výhody, za které můžeme denně děkovat.
Jak jsem často kritický a nespokojený, jak bývám netrpělivý a neochotný smířit se s laxností, tak jsem zároveň šťastný, že sestry a bratři, kteří přicházejí k nám do církve nenarazí na práh práva a povinností, ale jsou přijímáni s láskou a respektem a každý může na kterékoli úrovni církve uplatnit svá obdarování. Je toho tolik, za co můžeme být vděční a proč je dobré si připomenout, jak a proč naše církev vznikla.
Otázka papežské neomylnosti už dneska nestojí v centru našeho vymezení se – to se spíše odehrává v přiznání lidské důstojnosti a svobody volby každému křesťanovi. Takovým společenstvím jsme, jak nejlíp to umíme. Přejme si a modleme se, abychom se v tom jen zdokonalovali a nepřestávali uctívat a chválit Stvořitele.
Váš biskup Pavel